Sezóna pomalu končila, a tak se můj muškařící kamarád Jirka snažil stihnout, co se dalo. Při poslední návštěvě vody se vznesla prudká bouře a než Jirka došel k autu, sbalil náčiní a převlékl se, nebylo na něm suché niti. Takhle mokrý dojel domů, nastydl se a ležel v posteli s horečkou. Možná zápal plic. Každopádně když spal, snil o tom, že se houpe na hladině rozbouřeného moře, nebo že padá z vysoké skály hluboko dolů do propasti. Jeden pád se změnil v let do velké výšky a když byl hodně vysoko, možná tak vysoko, kam kdy nějaký člověk doletěl, ocitl se před nebeskou bránou.

Do Jirky jako by uhodilo - věděl, co to znamená. Ale neměl moc času na rozmyšlenou, protože tam stál sám Svatý Petr, který ho oslovil přívětivým hlasem: „Vy jste se asi spletl, příteli, ale sem nepatříte,“ a Jirkovi se podlomila kolena. Přesto si stoupl na špičky a snažil se nakouknout Petrovi přes rameno za nebeskou bránu, jaké to tam je. Zahlédl několik známých tváří, které znal z novin nebo z televize.

„A čím jsem se tedy měl prohřešit?“ zeptal se nesměle, nechtěl si to rozházet úplně.
„No, víte, příteli, my tady všechno, co se děje na Zemi, monitorujeme a evidujeme každý prohřešek,“ odvětil Svatý Petr. Začal se hrabat v nějakých papírech a pokračoval: „Když jste odešel do důchodu, tak vás vše ostatní, až na tu rybařinu, přestalo zajímat. Vůbec jste se nevěnoval rodině, manželka vám byla fuk, s dětmi jste se nestýkal, jezdil jste jen a jen na ryby.“
Svatý Petr pokračoval: „Takový jste byl vždycky. Vzpomínáte, jak tehdy manželku vezli sanitkou do nemocnice, protože se dostavily komplikace při porodu? Museli vás shánět přes telefon někde u vody!“ hřímal.
„To je pravda, to brali na Labi pod Hostinným lipani. Je to hned nad papírnou, tam, co se nad splavem vlévá tovární náhon do řeky. Právě začali stoupat. Snad čtyřicet za to odpo…“
Jirka neměl čas vzpomínat dál, protože si musel poslechnout: „Vaše dovolené jste plánoval bez ohledu na rodinu. Pokud k vodě, tak jste všem lhal, že je to nádherná voda na koupání. Přitom to byl prachobyčejný rybářský revír. Nebo jste se vždy postaral o to, aby v dosahu nejvýše 5 kilometrů bylo někde nějaké jezero, řeka, nebo pstruhový potok,“ zachmuřil se. „A navíc tady, podívejte se sám, tady stojí, že vám při poslední policejní kontrole chyběly rukavice proti AIDS ve vaší lékárničce,“ a podíval se na provinilce Jirku. „Kryštof se jmenovala ta akce,“ dodal spokojeně.
„Ale támhle jsem spatřil toho doktora, co na přechodu pro chodce přejel devítiletého chlapce,“ ohradil se s nadějí v hlase Jirka a bylo znát, že se mu vrací jeho bojovnost a sklon ke svárům.
„Jistě, máte pravdu, příteli, ale ten pán dostal tři roky vězení!“
„A odseděl si maximálně rok,“ nedal se Jirka.
Svatý Petr neztrácel trpělivost: „Víte, příteli, není v naší kompetenci zasahovat do světských záležitostí. Nebo na sebe chcete vzít břímě odpovědnosti a rozhodovat o tom, co je spravedlivé a co ne? Mimo jiné, ten doktor si včas vzpomněl na svého vzdáleného bratrance z Krouny.“

A zatímco se Svatý Petr důvěrně naklonil k Jirkově uchu, ten cítil, jak se mu v břichu zamotává velký uzel, který mu sděloval, že je s ním konec. „Mezi námi, příteli, ten bratranec byl náhodou nějakým úředníkem na ministerstvu spravedlnosti.“

Jirka si za nic na světě nemohl na žádného vzdáleného bratrance z Krouny nebo známého na nějakém ministerstvu vzpomenout. Jeho boj byl ztracený, protože Svatý Petr ještě dodal: „A vy, příteli, vy pro nás platíte jako nenapravitelný. Vy jste bez těch rukavic jezdil vesele dál. Ještě včera jste s tou lékárničkou bez rukavic ohrožoval bezpečnost provozu na E67 směrem na Trutnov, kde jste hodlal rybařit na Úpě. To tady máme také zaevidováno,“ a poklepal významně na svá lejstra.

Jak mohl Jirka dát ty rukavice zpátky? Potřeboval je při vázání zonkerů, aby si nezašpinil prsty lepidlem, když připevňoval králičí srst na háčky. „Je nám líto, příteli, ale musíte se nejdříve osvědčit.“ A než se Jirka nadál, ocitl se v nějaké kabině. Zřejmě to byl výtah, který směřoval zase dolů.

Na jedné ze stěn, hned vedle knoflíků pro poschodí, se nacházel velký monitor, a tak mohl sledovat, kudy právě projíždí. Golfové hřiště, jehož green byl nestydatě zelený a trávník ostříhaný snad nůžtičkami na nehty. Terén pro mountainbiker, vlnitý jako křivky panny vystupující z mořské pěny. V dalším patře bylo sklepení s kotli, ve kterých se smažili ubožáci s trpícím výrazem v obličeji, v následujícícm pak jeskyně s kůly, u kterých byli přivázáni naháči, bičováni čerty.

Jirkovi se podařilo včas zmáčknout knoflík, když se na monitoru objevila asi tak 20 metrů široká, mělká řeka se štěrkovitým dnem, ve které se střídaly peřejnaté a rychlé úseky s místy klidnějšími a kde se určitě dalo brodit. Břehy byly lemovány loukami, sem tam se vyskytla nějaká ta vrba, nízký porost a skály, a to všechno v dostatečné vzdálenosti, aby se nechalo daleko nahazovat. To nejlepší na celé té nádheře byla skutečnost, že na tom dlouhém úseku, kam až oko mohlo dohlédnout, se vyskytoval jeden jediný rybář. Jirka vystoupil a rozhlížel se, když k němu přistoupil muž ve výtečně padnoucím obleku s kravatou.

„Hledáte někoho, pane?“ zeptal se ho ten elegán. A než Jirka mohl odpovědět, pokračoval bez vyzvání dál: „Budete si přát vybavení? Máme tu široký výběr, myslím, že žádná značka nebude chybět...,“ a pokynul rozpřáhlou paží, aby ho následoval. Jirka se rozhodl pro vhodné náčiní.
„A to smím rybařit? Vždyť já si myslel, že jsem v pekle?“
Jirka byl zřejmě velice zmatený, neboť to bylo všechno jasné a ten zdvořilý, dokonale oblečený člověk to také potvrdil:
„Ale, ale pane, tak silná slova nebudeme používat. To je naše služba zákazníkům. Byl jste nám hlášen jako vznětlivý, ale i prchlivý a čím jste byl starší, tím i protivnější člověk. Zanedbával jste domácí práce. V neděli například, kdy každý jiný spořádaný občan seká trávu, nebo myje auto, jste vy, pane, jel na ryby. Vysavači jste se vyhýbal, o vaření ani nemluvě. Vždyť vy byste připálil i vodu na čaj. A nádobí? Raději nic neříkejte. Potají jste si vzal úvěr v bance a koupil drahou myčku. Víte, co to je rodičovské sdružení?“
„Že se ptáte,“ oponoval Jirka.
“Ale ani na jednom jste nebyl,“ zasmál se elegán. „Každou sobotu jste dokonce dopustil, aby vaše ubohá žena jela sama do supermarketu nakupovat. Tuhle, ve středu 27. srpna, jste schválně vyvolal svár o tom, kdo je zodpovědný za vyklízení sklepa jen proto, abyste se mohl urazit a odjel jakoby naštvaný na ryby. Za její nemocnou tetou do Kojetína jste také nejel. Dokonce jste ženě nepůjčil ani vaše auto a ona musela jet vlakem, protože se na její ojeté rachotině utrhl výfuk.“
„Ale to jsme měli divizní přebory mužstev,“ namítl Jirka.
„Já vím, já vím, takové zákazníky tu máme nejraději. Prosím, pane,“ a elegán ho doprovázel k řece. „Ještě bude chybět, aby řekl „Féte votre jeu,“ pomyslel si Jirka, ale nebylo času, ten přívětivý člověku mu vlastnoručně navázal mušku.
„V tomto ročním období bych doporučil Ballon Sedge, Klinkhamer Speciál, velikost 8, pane,“ dodal.

Jirka zabrodil nedaleko od břehu a odvinul několik metrů šňůry. Rozhodl se házet napříč ke druhému břehu, kde mohl přes své polaroid brýle sledovat hejno asi pěti až sedmi pstruhů, kteří stáli v proudu a sbírali z hladiny všelijaký hmyz navátý větrem z louky.

To nejkrásnější na muškaření je skutečnost, že po chvíli lovení neexistuje na celém světě nic jiného, než myšlenky na muškaření. Jirka se zdokonaloval v nahazování a byl stále přesnější. Přesto neměl ani jeden záběr. Občas se kolem jeho mušky vytvořil kroužek, už to vypadalo, jako kdyby si nějaká ryba chtěla vzít návnadu, popotáhla mušku, vzápětí se ale otočila a s plesknutím se ponořila zpět do vody. Jakmile Jirka vytahoval mušku z vody, vedl svou suchou mušku těsně pod hladinou, aby účinkovala jako mokrá. V tom okamžiku cítil na šňůře záběry, takové ty drbance, které všichni známe a které v žádném případě neznamenají úspěch v podobě ryby zaseknuté na háčku.

Pootočil se za svým kolegou, který o několik metrů níž po proudu tahal jednoho pstruha za druhým. Ten mi je popíchal, proto se mé mušce vyhýbají, pomyslel si. Rozhodl se, že nad svým kolegou vyzraje.

Vyšel na břeh a obešel, skrytý za porostem a v lehkém předklonu, aby ho kolega nespatřil, jeho stanoviště. V místě, kde vstoupil zpátky do řeky, byla na dlaň ruky plochá voda a tvořily se tam rychlé peřeje. Jirka si pomyslel, tady se nemůže nacházet žádná ryba, nemohla by tu plavat. Toto místo přešel a začal nahazovat do tůňky pod převislými stromy. Mezitím se jeho kolega přemístil na vzdálenost jistého hodu k peřejím. Nahodil na kraj, kde se voda začínala perlit, lehce zatáhl a měl ho! Nejméně 40 cm duháka.

„To je na prášky!“ zvolal vztekle Jirka a hodil prut i s navijákem do vody.
„Nejste spokojen s naším servisem, pane?“ ozval se hlas Jirkova doprovodu. „Voda nevyhovuje? Pokud ne, můžeme nabídnout například Divokou Orlici, máme tu speciální balíček služeb: voda smrdí saponáty a kuchyňskými splašky. K tomu vodáci, chataři, pytláci, koupálisti a ryby do dvanácti centimetrů. V řece odhozené pneumatiky, různé pytle plné odpadků, hadice, čelní skla z osobních aut, kanystr atd. Můžeme dokonce nabídnou rám z motorky, pane, pokud si tak budete přát. Náš architekt si dal záležet a vytvořil břeh, který se k tomuto ambiente velice hodí. Do rákosí a trávy namačkané pet láhve, igelitky, grilovací tácky, prázdné obaly od brambůrek, obaly od Corny, nebo Snickers a Tribit. Tuto kolekci jsme schopni doplnit i obaly KitKat, pane.“ A ještě dodal: „Nám se ale ty anglické vymoženosti zdají být příliš snobistické a tím netypické pro českou krajinu, pane.“

Jirka toho měl dost: „A proč neberou?“ zeptal se se vztekem v hlase.
„Nemají na co, pane, vaše muška nemá háček. Je tupá,“ odvětil se sardonickým úsměvem elegán v kravatě.
„Žádný háček?“ divil se Jirka.
„Ne, pane, háček je zkrátka tupý. Golfisté také nemají míček a třeba ti mountainbiker žádné řetězy na kolech…“
„A co ten druhý člověk támhle, ten tahá pstruhy a lipany na běžícím pásu,“ vztekal se Jirka. „Viděl jsem i zdatného sivena!“
„Nic obzvláštního. Jako ve skutečném životě. Ti druzí chytají, vy nemáte ani záběr. To je právě to peklo, pane. Vraťme se však k vašemu kolegovi - jedná se o pouhého statistu. Tento přídavek si vymyslel náš provozní. My jsme se snažili dosáhnout těch nejrealističtějších podmínek. Velice efektní, není-liž pravda, pane?“

V tom se Jirka probudil a tak, jak byl zbrocený potem, vstal, přetáhl přes sebe jen kabát, vzal klíčky od auta a běžel ke svému vozidlu. Otevřel kufr, všechno bylo na svém místě, nic nechybělo. Otevřel svou krabičku s muškami, jen ta Ballon Sedge tam nebyla. Jirka horečně hledal, ale nenašel ji. Já si však myslím, že byla zapíchnutá v klobouku, který visel na věšáku v chodbě.