Povídání o švýcarských řekách zahájíme řekou Sarine, o níž Marc Petitjean ve Velké knize muškaření píše jako o jedné z nejkrásnějších pstruhových řek země helvétského kříže.
Začněme tedy Švýcarskem a povídáním o systému povolenek a provozování muškaření. Dá se říci, že pochopit, jak funguje, není složité, ale je potřeba si uvědomit, že něco jako celosvazová povolenka neexistuje. Švýcarsko je konfederace a každý kanton, jichž je celkem 24, si upravuje systém rybolovu po svém a vydává své povolenky a rybářské řády. Letos jsem si obstaral povolenky na kanton Ženeva a Fribourg. Zatímco v ženevském kantonu platí poměrně jednoduchá pravidla, i když velmi striktní (např. úlovek lipana je omezen na 5 ks ročně a je zákaz brodění v období tření lipana), v kantonu Fribourg je rybářský řád rozsahem i ustanoveními podobný našemu, i když nezná rozlišení na pstruhové a mimopstruhové vody. Zároveň je vydáván i soupis revírů a rovněž se na konci sezony odevzdává přehled o úlovcích. Roční povolenky se dají pořídit na kantonálním uřadě na příslušném referátu ochrany vod a přírody, jednodenní pak na policejních stanicích.
Pro Sarine je charakteristická kalcitová voda, bohatá na potravu, dostatečně okysličená a studená po celý rok. Rovněž jsem zaznamenal poměrně nestálý průtok, přičemž mnohokrát se řeka stávala nepřebroditelnou. Obvykle při zvýšené hladině a zakalené vodě byl apetit ryb velmi patrný. Naopak při jedné z vycházek byla voda téměř čirá s menším průtokem, pravděpodobně způsobeném úmyslně sníženým výtokem z horní přehrady - aktivita ryb byla skoro nulová. Za každého potočáka jsem se tehdy velmi radoval. Připomínalo mi to chování ryb na Dyji. Tam se taktéž aktivita zvyšovala, pokud upouštěli vodu z Vranovské přehrady.
Z ryb se dali chytit výhradně potočáci, ani jeden lipan, duhák, siven či tloušť a co se týče počtu, průměrně kolem 25 ryb za vycházku, ale jen asi na dva kusy dosahující 30 cm. Přemluvit většího se mi bohužel nepodařilo, i když jsem přesvědčený, že nějaký ten mohykán se v Sarine určitě skrývá. Na jednom místě bylo totiž viděl mohutné šplouchnutí, které připomínalo útok velkého pstruha.
Při průzkumu dna a vodního hmyzu mne překvapil obrovský výskyt blešivců, taktéž larev chrostíků a v menší míře i jepic. Problémem této řeky ale určitě bude doba, po kterou je v řece dostatek potravy. Sněhové vody ustupují až koncem května, a pstruzi tak mají určitě málo času se pořádně "vykrmit". Tímto si vysvětluji průměrnou délku ulovených ryb asi kolem 18 cm.
Co se týče muškařů, až na jednoho zoufalého Španěla muškaři jakoby vymřeli. O něco více bylo plechařů a červařů, ale pořád se nejednalo o zástupy masachtivých rybářů. A tak celodenní výchazka k vodě se obvykle proměnila v pohodovou záležitost, při níž se člověk kochal nádhernými peřejemi a mohutnými štíty hor. A jak jinak zakončit nádherný den u vody než nad lahví walliského syrah, sýra Gruyere a plátky sušeného hovězího.
Abych vás trochu nalákal, tak příště bude povídání o jiné hezké alpskě řece - Sense. A budete se možná divit, ale nebude to o pstruzích, ale o parmách.