Bylo 10.12.2005 a já jsem se chystal definitivně uzavřít rybářskou sezonu roku 2005. Sváteční to den. Ráno jsem aplikoval Barbus na tvář a vyrazil jsem autem z Prahy směr západ, tam kde říčka Litavka přitéká k dálnici D5 od jihu, tj. u Zdic. Mimopstruhový tok je zde silně regulován a prakticky kromě pravidelných jezů nenabízí pro muškaře nic extra. Je to poměrně fádní tok s četnými jezy a pod nimi tůně ne hlubší než 2 m. Od soutoku s Berounkou je jich spousta. Nadjezovky jsou často jen po kolena mělké.

Nejčastějším rybářem, kterého potkáte, bude asi “bobkař“ s nastraženým červíkem na cejna a jiné sympatické ryby. Nad republikou viselo oko neměnné tlakové výše, takže jsem neočekával žádné zázračné úlovky, ale spíš sem tam nějakého toho tlouště. S jistým dojetím jsem přijížděl k řece - poslední muškařina na ryby bohatého roku 2005 a teď abych se kvůli blbému počasí poroučel sezóně s fiaskem (omluvte prosím můj jistý rybářský sentiment).

Zaparkoval jsem u jezu blízko zdického nádraží, kde zrovna “červíkář“ vyhazoval z vody štiku přes padesát. Civěl jsem na jeho styl, ale důvod byl adekvátní - neměl lanko. Za chvíli byla zpět ve vodě. Smekl jsem, pozdravil ho a poděkoval mu. Navazuji tedy návazec cca 170 cm s koncovým lankem a upevňuji strýmr. První třetinu jsem přikrášlil celoročním bobšem v naději, že nějaký ten duhák nebo tloušť by mohli zareagovat. Nic takového se bohužel nedělo. Protahuji všechny hlubiny. Vyvlékám strýmra z černých jam na jílovité mělčiny - nic! Pasivní i aktivní drift nymfy - nic! Zlatohlavá nymfa nezabírá. Zkouším všemožné kombinace bobšů se srdíčky dráždivých barev - nic. Mokrá moucha jakbysmet a o suchou se nemá cenu pokoušet. Podjezové tůně jsou prázdné. Co teď, řikám si.

Pozoruje mne porybný. V ruce mám v tu chvíli půlmetrovou mačetu, se kterou si zrovna krájím špek, a tak sklapne papíry a dává se na odchod. Něco mne ale dále proti proudu zaujalo (za železničním mostem tratě Praha - Plzeň). Okamžitě trhám soustavu a navazuju vlasec o průměru 0.30 mm. Na konci mám ty nejtěžší nymfy, které házím přímo do hejna kusů jakýchsi ryb v průměru okolo čtyřiceti.

Zásek… Barbus barbus okolo deseti centimetrů - moje první chycená ryba tohoto druhu. Vyhecován kapkami deště, které mi seslal z nebe snad sám Svatý Petr, chytám jednu za druhou jako o závod. I bez polarizaček vidím jejich světlé ploutve a chomáčky kalu zvedající se ode dna. Konečně je tam. Nejprve nevěřícně vyplave k hladině a pak jako by bez námahy ohýbá moji “sedmičku“ k prasknutí, přičemž mlátí rypákem u dna do kamenů a táhne proti proudu co to dá, a toho také patřičně využívám. Za chvíli je v podběráku. Zlý digitální fotoaparát mi ovšem sděluje, že baterie je prázdná, a tak se věnuji necelé padesátce u nohou. Má jistě přes 2 kila. Statnou, nádhernou rybu pouštím do svého živlu. Majestátně odplouvá za kolegyněmi, které si mě, ani souboje vůbec nevšimly. Následovalo ji pět krásných ryb okolo 45 cm, hodně třicítek a menších.

Chytal jsem následující metodou: soustava dvou mušek volně proplouvala tůní. Mušky bouchaly o kameny, což ještě neznamenalo záběr, ale v této fázi přicházela krátká vázka, snadno vyprostitelná, o což by byla chyba se snažit. Zhruba po půl minutě se šňůra pohnula a já mohl zaseknout. Občas jsem to nechal v tůni uváznout i třikrát a jen jako zázrakem jsem Parmovku (viz obrázek) ani Bombu (těžká šedá nymfa) neutrhl. Není to tak lehké, jak se může zdát. Nejedná se o chytání na těžko, ani o žádný “bagr-fishing“, chce to jistou dávku umění ve směru udržet mušku pod kameny tam, kde ji chcete mít. Vybrat místo, všímat si ryb, zvířeného bahna, narazit na hejno atd. Vynikající bylo to, že jich byla opravdu ta hejna a žraly. Doslova kypřily dno a cedily ledovou vodu, aby získaly jakoukoliv aquacenózu do svých jícnů, která byla v této době ještě dostupná (mně se zdá, že lví podíl na tom měl ten porybný, který jim tam něčím zakrmil, ale prut bych za to do ohně nedal). Největší byly dominantní jikernačky u hrdla tůně. Měřily cca 60 cm. Ty byly ovšem vzhledem k rychlosti proudu pro mne nepolapitelné. Solidně braly ale padesátky a čtyřicítky šikující se o kousek níže (zřejmě dominantní samci).

Nakonec braly i ve vodním sloupci, což jsem odmítl vzhledem k malé velikosti daných jedinců. Po dvou hodinách rybí rej ustal a já se vydal dál proti proudu. Ohyzdné a regulované koryto u obce Chodouň plné nánosů a špíny mě odradilo. Vrátil jsem se tedy počechrat ploutve rybám zpět do oněch tolik úspěšných tůní, ale chytil jsem už jenom jednu. Po proudu od železničního mostu jsem vytáhl nespočet různých plevelných rybek. Smrduté bahení koryto plné odpadků spolu s dálnicí D5 hrálo již poněkud silný duet, který mi svérázným způsobem definitivně složil můj cajk, jenž bude na mne čekat zase až do jara.

Co dodat? Lepší závěr sezony jsem si asi nemohl přát.

Šťastné prožití vánočních svátků vám přeje