Loni v listopadu jsem vyrazil do Anglie na návštěvu své přítelkyně, která pracuje nedaleko Londýna. Samozřejmě jsem nevydržel a naplánoval cestu tak, abych mohl vyzkoušet některý vyhlášený nebo naopak neznámý muškařský revír. Jak se však brzy ukázalo, hlavním problémem bylo vybrat alespoň nějaký revír, který má v listopadu povolený rybolov. Většina nádrží totiž končí sezónu 28. října, nebo nejdéle 1. víkend v listopadu.

Cestu jsem zahájil večerním letem do East Midlands nedaleko Nottinghamu. Tady se mě ujal kamarád Pavel, díky kterému se mi podařilo vyzkoušet jeden den chytání na vyhlášeném revíru Rutland water. Přestože podzimní dny jsou krátké, podařilo se nám podle dobrého typu správce revíru rychle najít ryby, a tak se rybolov poměrně vydařil. Chytali jsme z motorové lodě, ukotvené padákem. Ryby se zdržovaly v hloubce do 3 metrů, kde zjevně lovily drobný potěr. V listopadu je bohužel povolen rybolov jen od 9 do 16 hodin, a tak jsme na rozlehlém jezeře (téměř 1000 ha) stihli pouze několik dlouhých driftů. Výsledek však nebyl špatný, každý jsme zdolali čtyři slušné duháky a několik ryb jsme ztratili při zdolávání. Osvědčily se spíše větší strímry, napodobující potěr, a také bobís bylo tradičně účinné. Večer u nepříliš chutného místního piva si Pavel pochvaloval, že si takhle dobře na Rutlandu ještě nezachytal.

Brzy ráno jsem naskočil do auta z půjčovny a vyrazil na jih po dálnici M1. Čekalo mě asi 400 km cesty, ale hlavně další chytání na neznámém revíru. Začátek cesty se příliš nevydařil, protože Draycote water, kam jsem se vydal, byl už od 28. října zavřený. Jediná záchrana byl už pouze Ravensthorpe reservoir, což znamenalo 40km přesun. Přestože jsem porušil snad všechna pravidla silničního provozu, dorazil jsem k jezeru až v půl jedenácté. Zrychlený přesun od auta do rybářské chaty mě stál další čas, a tak mírnou náplastí na velmi nepodařený začátek dne mohla být pouze sleva z ceny povolenky za pozdní příchod. Rada správce, že ryby prý „snad budou támhle v zátoce“, také nebyla příliš povzbudivá.

Jezero Ravensthorpe patří mezi nejstarší revíry v Anglii, muškaří se zde již od 19. století. Rozlohou patří spíše mezi menší revíry (rozloha je pouze 40 ha), takže hledání ryb je o něco jednodušší, pokud jsou ochotné trochu spolupracovat. Naštěstí se roztrhaly mraky a slunce nasvítilo jezero a krásnou zděnou kamennou hráz. Rychlá snídaně v tichu na břehu jezera a už jsem uháněl lodí na protější stranu nádrže. Cestou jsem pozdravil jediného rybáře, který mi sdělil, že zatím nic.

První drift jsem nasměroval křížem, přes zjevně mělčí zátoku. Přípravě prutu jsem věnoval pouze krátký čas a bez rozmýšlení jsem nasadil sestavu z Rutlandu, včetně rychle potápivé šňůry č. 5. Mušky jsem stahoval velmi rychle se zpomalením na dotahu u lodi. Téměř na konci driftu přišel první nevýrazný záběr na dotahu u lodi, několik minut zdolávání a už jsem pouštěl prvního duháka okolo 50 cm. Druhý drift opakovaný v téměř stejné stopě a opět na konci přišel další záběr, znovu duhák okolo 50 cm. V místě, kde jsem driftoval, bylo několik plovoucích ostrovů travin, okolo kterých zřejmě ryby hledaly potravu. Třetí drift jsem posunul více do zářezu zátoky a hned druhým hodem přišel ostrý záběr těsně po náhozu. Rychle jsem zdolal duháka, tentokrát menšího, asi 40 cm. I když se to nezdá, tak při záseku padáku na čtvrtý drift už hodinky ukazovaly půl druhé odpoledne. Tentokrát jsem nasměroval loď přímo do středu zátoky, ale celý drift byl zcela hluchý. Když už to vypadalo, že tentokrát budu bez kontaktu, a břeh proti mně se bleskově blížil, přišel na dotahu pod lodí zvláštní záběr. Šňůru jsem už držel nad hladinou a pouze vlasec se pomalu rozjel podle boku lodi. Pouze ze zvyku při chytání na epoxidové pakomáry jsem důrazně zaseknul.

To, co následovalo, se nedá nazvat jinak, než životní zážitek. Během několika sekund mi zmizela celá šňůra (velké štěstí, že se nezasekla o nějaký předmět v lodi) a poprvé za svůj život jsem sledoval, jak bleskově mizí podklad z mého navijáku. Už jsem se naučil nebrat rychlé výpady vážně, protože často se podaří podseknut větší rybu nejlépe za ocas. Tentokrát jsem ovšem zaváhal. Když se asi na 100 metrech od lodi vyřítila rozzuřená ryba z vody, pochopil jsem, že končí sranda. Na dálku nešlo přesně odhadnout jak je velká, jisté však bylo, že to není šedesátka. Nejdříve mě popadnul strach o šňůru, protože přivázanou podkladní šňůru jsem ještě netestoval. Takže jsem v posedu jak kaprař se surfovým prutem začal stahovat podklad. Ryba celkem spolupracovala a pro dobro věci také minula všechny plovoucí travní ostrovy.

Když už byla rychlospojka v navijáku, musel jsem rychle jednoruč vytáhnout padák a nahodit motor. Bylo potřeba dostat loď od břehu. Vše se kupodivu podařilo, a tak jsem brzy zase motor vypnul a začal znovu zdolávat rybu. Největším překvapením pro mě bylo, že i když motor neběžel, loď stále pokračovala v jízdě. Teprve teď mi došlo, že mě ryba táhne. V tu chvíli bylo mým jediným cílem přitáhnout rybu na dohled dřív, než mi urazí forpas. Dvacítka fluorcarbon však držela a hra stále pokračovala. Brzy jsme se s duhákem seznámili, nebyl to úplný obr, ale bylo jasné, že má víc než 80 cm. A to byl další oříšek - jak ho podeberu? Malý skládací hliníkový podběrák mi připadal směšný. Nakonec se duhák položil a po společné snaze se do podběráku věšel. Vyzvedl jsem rybu do lodi a zíral, co jsem vlastně ulovil. Duhák se dvakrát přehoupnul a definitivně mi zdemoloval podběrák. Ve snaze neublížit rybě jsem uchopil šrot, který zbyl z podběráku a rybu rychle zase ponořil do vody. Chtěl jsem alespoň fotku s tak nádhernou rybou. To však znamenalo dojet do přístavu za správcem a doufat, že alespoň on má foťák.

Následovala snad největší groteska, protože bylo nutné jednou rukou držet rybu ve vodě, druhou nahodit motor a řídit loď asi 800 m do přístavu. Při každém prudkém výpadu ryby jsem pustil motor a chytal trosky podběráku, což znamenalo okamžitou změnu směru jízdy. No prostě, jestli to někdo pozoroval ze břehu, tak byl určitě přesvědčený, že jsem namol. Konečně se mi podařilo dohrkat k molu, kde už správce čekal s otázkou „co se děje“. Poprosil jsem, jestli mě může vyfotit a on bez otázek odešel do chaty. Když přinesl foťák a já mu ukázal, co chci vyfotit, okamžitě letěl zpátky do chaty a přinesl decimálku.

Tak pro pořádek, ryba byla pstruh duhový délky cca 86 cm (do výkroje). Váha ukázala něco přes 14 lb se síťkou od podběráku, ryba tedy mohla vážit asi 13 lb, zhruba 6,5 kg. Zdolávání se všemi obštrukcemi trvalo asi 20 minut a než jsme se správcem rybu oživili a pustili zpět do vody, bylo okolo tří hodin odpoledne. Ještě jsem na hodinku vyrazil na vodu, ale v podstatě už to byla pouze projížďka na motorovém člunu. Bez dalšího kontaktu, ale naprosto spokojený jsem balil věci do auta. Bohužel bez vlastního foťáku jsem odkázaný na správce, který slíbil že fotky brzy pošle. Uvidíme.

Co dodat na závěr, snad jen že cesta na jih Londýna, kde mě čekala moje přítelkyně, trvala čtyři hodiny, včetně zácpy na okruhu. Druhý den jsem vyrazil na Bewl water, kde jsem si užil poslední loňské chytání v Anglii a nebylo vůbec špatné. Ale o tom až příště. Petrův zdar!