Článek z muškařských závodů Grayling Festival ve Walesu na slavné řece Dee.
Píše se 30.listopad 2012 a výprava na European Grailing festival pořádaný na řece Dee se konečně na třetí pokus podařila. Po přistání na letišti Luton už nedočkavě spěcháme s kamarádem Lukášem do městečka Llangollen, kde rozbijeme hlavní stan v malém stylovém hotelu. Máme informace, že voda v řece je vysoko, ale s příslibem zlepšení a rychlého vyklesání hladiny nedočkavě polykáme kilometry. Po více než třech hodinách jízdy s jedním typickým nestravitelným hamburgerem v břiše přijíždíme do cíle. Už je tma, ale neodpustíme si rychle vyrazit k řece, abychom se ujistili, že vodní stav řeky dává šanci na úspěšný rybářský výlet.
Pohled na řeku nás rychle ujistí o realitě vysokého, téměř povodňového stavu a tak prcháme za teplem do příjemné stylové restaurace, kde v pohodě nádherného prostředí starého mlýna rychle u místního piva zapomínáme na smutnou realitu pro zítřejší první rybářský den.
Celou noc slušně mrzlo a tak ráno řeka skutečně zuří méně a viditelně klesá. Je to příjemná motivace a tak v doprovodu místní rybářské osobnosti Kena vyrážíme na vybraný tréninkový úsek dolního úseku řeky Dee pod Llangollenem. Prostředí kolem řeky je nádherné a potvrzuje úctu místních lidí k tradicím a vztah k přírodě a soukromému majetku. Náš rybářský úsek ohraničují dva nádherné zděné kamenné obloukové mosty, staré určitě mnohem více než sto let. Horší je to s chytáním, na řece už chybí jen plující kozí chlívky, protože do povodňového stavu chybí jen málo. Přesto najdeme jedno klidnější místo a chytíme pár slušných pstruhů a menších lipanů. Raději ale prcháme a s nadějí na lepší vodní stav jedeme asi 40 km proti proudu do městečka Bala, kde ale bohužel, vodní stav také nemá daleko k rozlití řeky do polí. Zkoušíme rychle najít chytatelné místo, abychom do brzkého setmění alespoň něco chytili. Nakonec máme štěstí a na klidném a broditelném úseku chytíme každý několik lipanů. Jsou mezi nimi i dva těžší než jeden kilogram. Ryby jsou tu dobře stavěné, hodně mohutné a při zdolávání slušně skáčou, skoro jak duháci. Chytáme s francouzským návazcem na tři větší mušky. Mě fungují klasicky vedené pod prutem, záběry jsou jemné i přesto, že je vysoký vodní stav. Lukáš zkouší spíše potahované proti proudu a po vyladění účinné kombinace velikostí a barev mušek slaví úspěch. Začíná se šeřit a mrzne. Takže balíme, prcháme na hotel, kde už čeká kamarád Pavel, třetí kolega do týmu.
Další den dává řeka Dee ještě větší naději. Voda klesá a je už o víc než 20 cm níž než předevčírem. Přesto těžko hledáme chytatelný úsek, kde bychom alespoň chvíli něco vyzkoušeli. Nakonec znovu chytáme na stejném místě u městečka Bala, tak jako včera odpoledne. Brzy jsme promrzlí, ryby neberou a naše skóre čítá jen pár kusů slušných lipanů. Na tři rybáře a několik prutohodin, dost bída. Hlavně žádná jistota jak zítra budeme chytat. No nic, večer na prezentaci spláchneme obavy několika sklenicemi piva a pak dobrým jídlem v Indické restauraci. Los nám přidělil, tak jako všem, tři úseky ve třech sektorech. Jelikož řeku známe jen z obhlídky autem, neděláme si ani žádné naděje a plány. Uvidíme, jak to zítra dopadne, pořadatel slibuje snížení stavu, tak věříme, že zítra něco nachytáme.
Brzy ráno polykáme tradiční anglickou snídani a už rychle nakládáme věci do auta, abychom včas dorazili na místo srazu závodníků. Závod se chytá v tříčlenných družstvech, kdy dva vždy chytají na jednom závodním úseku a třetí je rozhodčím sousedního týmu v sektoru…. Je třeba se rozdělit a spěchat na závodní úsek. Cestou na sraz ještě s očekáváním zastavujeme na mostě přes řeku Dee. Náš optimismus je rázem v nedohlednu. Nejenom, že voda neklesla, ale stav je vyšší než první den příjezdu. Těžko hledáme motivaci, ale rozhodně to nevzdáme. Rychle naložíme svačiny, bodovací průkazy, Lukáš se přesunuje do auta k Belgickému týmu, kterému bude dělat rozhodčího, a my s Pavlem spěcháme na závodní úsek. Brzy parkujeme u řeky a prcháme podél řeky na náš úsek. Pohled do řeky je přímo děsivý. Voda zuří sílou povodně a je silně zakalená. Kroutíme očima, protože dnešní rybolov bude spíše boj o přežití. Naštěstí nádherné okolní prostředí tupí pocit beznaděje. Nedaleko řeky klokotá parní vláček s výletními vagónky, okolní pole mají trávník jak golfové hřiště, kam oko dohlédne čisto, tu a tam stádo ovcí. Nedaleké nádraží připomíná pohádky o mašince jménem Tomáš.
Ale zpátky k realitě. Rychle skládáme pruty a procházíme úsek, kde budeme chytat. No, příliš velké naděje si neděláme. Těžko v kalné vodě hledáme místo vhodné pro chytání. Zdravíme se naším rozhodčím, ujišťujeme se o pravidlech pro závod, kdy asi nejzásadnějším bodem je, že hodnocený je pouze lipan od 20 cm a závod právě začíná. Dlouhou dobu marně hledáme místo, kde by bylo možné alespoň zabrodit. Prochytáváme poctivě vekou část úseku, bohužel jen ze břehu a pouze tam, kam nás pustí zuřící proud. Asi po hodině Pavel zasekává a zdolává slušnou rybu, je nám jasné, že kdo dnes chytí rybu, vyhrává. Bohužel naše nadšení rychle vyhaslo, Pavel zdolal krásného potočáka, takže smůla. Čas letí a naděje na chycení lipana se zdá být stále méně pravděpodobná. Zoufale se snažíme o záběr a když v kalné vodě konečně nacházíme broditelné místo, jsem ochoten se klidně vykoupat, pokud to zvýší šanci na záběr. Bohužel i záběr nepřišel a rozhodčí píská konec! Pěkný začátek, čisté konto. Ploužíme se k autu, mrzí nás bezmocnost a hlavně mizerný rybářský zážitek. Snad jedinou útěchou je, že nejsme jediný tým bez ryby. Na lépe přístupných a broditelných místech se chytilo pár lipanů, ale jinak mizerie. No snad bude odpoledne lépe.
Čas stačí tak akorát na přesun, vykládám kluky na našem dalším závodním úseku, přeju jim štěstí a prchám měřit Belgičanům na opačný konec sektoru. Cestou zažívám zajímavý zážitek. Stojím na mostě přes řeku a najednou mi asi 50metrů nad hlavou projíždí loď. Teprve v tu chvíli poznávám, že vedlejší nádherný obloukový most, není most ale akvadukt. Nádhera, zase důkaz o vztahu místních obyvatel k původním hodnotám. Bohužel musím prchat, na závodní úsek dobíhám právě včas, za pět minut začínáme. Odstartoval jsem závod, sedám si na sluníčku, které kupodivu slušně hřeje a kochám se krásou okolní přírody. Přes řeku, stále rozvodněnou, pozoruji golfové hřiště, kde i teď v prosinci pár golfistů trápí své nářadí. Teplo sluníčka mě dokonale uspalo. Najednou mě probudil křik jednoho ze závodníků, sláva budu měřit lipana. Celých 25 cm a to bylo bohužel za celý závod všechno. Jedna ryba je samozřejmě víc než nula a tak s očekávání jedu za klukama a tiše doufám, že mají nachytáno. Je už skoro tma když je nakládám, mají také jednoho lipana, ale většího než Belgičani a naše naděje stoupají. Jedna ryba není špatný výsledek a tak zítřejší závod může ještě zamíchat pořadím. Doufejme, že nám bude přát los.
Po celodenním zápasení s rozvodněnou řekou a večerním pivu se nám ráno moc vstávat nechce. Navíc včerejší rybolov nedává zrovna velké naděje na významné rybářské zážitky. Přesto se kupodivu těšíme a mám pocit, že si i věříme. Zase rychle slupnem oblíbenou anglickou snídani a už letíme na závodní úsek. Konečně po zoufalém bloudění úsek najdeme, přelézáme ohradu pro ovce a můžeme začít přípravu. Úsek nevypadá špatně, přesto si nejsme moc jistí, co tu budeme dělat. Uprostřed řeky máme ostrov, kde jsou viditelně zajímavá místa pro chytání. Ale řeka zuří a zdá se téměř bez šance, že půjde brodit. Závod začíná. S velkou chutí se vrhnu do hlubokého proudu a opatrně brodím do proudnice. Brzy jsem v postavení, kdy se dají mušky dobře vodit a ejhle, záběr! Po deseti minutách závodu brodím s lipanem k rozhodčímu. Krásných 39 cm a rázem mám chuť na chytání. Chycená ryba nám dává chuť a odvahu, takže brzy s Lukášem bez zábran brodíme zuřící proud. Chytáme malé lipánky a já zdolávám slušného potočáka, bohužel! Přesto podvědomě cítíme, že to půjde. Asi po hodině závodu zasekávám v ostrém proudu druhého lipana. To nabudí Lukáše a odvážně probrodí řeku k ostrovu. Mezitím nesu dalšího lipana rozhodčímu a vidím, že Lukáš brodí zpět a také má lipana, navíc hodně přes 40 cm. Daří se, nakonec Lukáš kolem ostrova chytil čtyři ryby a mi končíme závod se sedmi. To vypadá na slušný výsledek! Nakonec nás přechytal jeden z Anglických týmů, ale druhé místo v sektoru dává šanci na slušné celkové umístění. Balíme věci, nakládáme se do auta a prcháme se sbalit na hotel. Celý závod slušně lilo, takže máme co sušit.
V hotelu postupně rozmrzáme a původně otrávená nálada po včerejším chytání se změnila v příjemný pocit poctivě odchytaných závodů. Těšíme se na výsledky a věříme, že bychom mohli skončit kolem desátého místa, z celkových 21 týmů. Na vyhlášení probíráme výsledky s přáteli z jednoho z Anglických týmů, kterým těsně utekla bedna, a skončili čtvrtí. A co náš výsledek? Nakonec to pro nás bylo příjemné překvapení, skončili jsme těsně na šestém místě a to i přes jeden závod bez ryby. Nedělní závod nám hodně pomohl a také nás hodně povzbudil. Máme motivaci, chceme se zlepšit a třeba příště dobít i bednu. Samozřejmě to chce hodně štěstí při losování a hlavně doufat, že konečně bude i normální stav vody.
Ještě jsme snědli pár zbylých sendvičů z občerstvení, sedáme do auta a vyrážíme směr letiště Londýn Luton. Naposledy letos hltáme pohledy na krásnou místní krajinu a místní vesnice a městečka, kvůli kterým rozhodně stojí zato sem zajet na výlet. Cestou všechno znovu probíráme a v jednom už máme jasno. Příště přijedeme zase!!! Pokud nám to příroda dovolí.
