Pokračování zápisků z naší velšské anabáze.
Po naší veleneúspěšné anabázi na Lynn Brenigu jsme zamířili za další velšskou perlou mezi stojatými pstruhovými revíry - jezerem Tal-y-llyn. Tento revír se nachází na území národního parku Snowdonia v severním Walesu. Tal-y-llyn je vyhlášený především lovem pstruhů potočních, ale rybář se zde může setkat i s úlovky mořských pstruhů a lososů, kteří jezerem táhnou v druhé polovině rybářské sezóny.
Jezero Tal-y-llyn se nachází pod masivem hory Cader Idris v idylickém prostředí hornaté velšské krajiny.
Jedná se o mělké jezero, což je výhodné zejména proto, že se dá na rybu narazit téměr po celé ploše revíru a výběr místa není tak komplikovaný jako na některých jiných stojatých vodách. Dalším specifikem jezera je velice silná populace olivových jepic, které často lákají místní potočáky vzhůru k hladině.
Povolenku jsme zakoupili v hotelu na břehu jezera. Voda se nám zdála trochu kalná, což nám vysvětlil správce revíru - ještě před dvěma dny sahala voda až téměř k hotelu - v horách hodně pršelo a říčka protékající jezerem zvedla jeho hladinu a řádně vodu obarvila. Chytání prý bylo v posledních několika dnech hodně obtížné, ale údajně se prý vše obrací k lepšímu.
Na vodu jsme (jako vždy) vyrazili plni optimismu. Kromě příjemného slunečného počasí se nám zdála nádrž poměrně přehledná a také se občas objevila právě vylíhnutá olivovka. První rybu chytil (spravedlivě) Kozel, kterému mizerný (velikostně) potočák notně zdvihnul po nulách z předchozích dvou dnů sebevědomí. Bohužel, jak se zřejmě stalo při letošní výpravě pravidlem, byla Kozlova ryba toho dne opět jediná. Měli jsme ještě pár záběrů, ale to bylo všechno. Později jsme se dozvěděli, že pár ryb se toho dne chytilo, a to buď těsně u dna na pomalu taženou luru a také na Black Penella rychle taženého pod hladinou. Každopádně naše představy o dobytí velšských jezer začinaly nabírat viditelné trhliny. Jak jsme se sami přesvědčili, ulovit potočáka na jezeru není takovou hračkou, jak se na první pohled může zdát.
Dalším revírem, který patří stejným majitelům jako Tal-y-llyn a na které jsme se vydali dalšího dne, bylo malé jezírko Llyn Bugeilyn. Bugeilyn se nacházi v nadmořské výšce okolo 800 m.n.m. a chytat zde můžete pouze přírodní potočáky. Vybaveni klíči od boudy s lodí a základními zeměpisnými instrukcemi jsme vyrazili hledat jezero do velšské divočiny. Po necelé hodině strávené na úzkých silnicích a kamenitých cestách, které byly stavěny spíše pro Ladu Nivu než pro našeho osobáčka, jsme dorazili k Llyn Bugeilynu. Před námi se objevilo menší jezírko s tmavou rašelištní vodou hezky posazené mezi zelenými kopečky. Vypadalo to na hladovou vodu, ale opak byl pravdou. Rychlý průzkum dna jezera odkryl bohatý podvodní život - právě se servírovaly nymfy jepic, šidélek a také berušky.
Muddler zvolil chytání ze břehu a my s Kozlem jsme vyrazili s veslicí na jízdu napříč jezerem (nevím proč, ale pokud na lodi není motor, tak téměř vždy vesluji). Ryby jsme občas viděli sebrat z hladiny, na které se tu a tam objevila právě vylíhnutá olivová jepice. Své ukořistěné minimuddlery jsem ihned začal tahat vodou a výsledkem byly asi dvě hodiny bez záběru. Kolegové již po této době měli každý několik malých potočáků ulovených na sucho. Tento způsob rybolovu fungoval, protože ryby začaly sbírat stále intenzivněji se líhnoucí olivové jepice. Když začínal být již rozdíl v počtu ulovených ryb propastný, převázal jsem také na sucho. Ihned po dovázání druhé suché mušky začala padat na jezero mlha rychlostí své kolegyně z večerníčku o Rákosníčkovi a ryby sbírat přestaly.
Na mušku dne přišel Kozel, který si vzpomněl, že na tmavé rašeliništní vodě nám často fungovala oranžová lura. Ukázalo se, že pstruzi na Llyn Bugeiynu mají podobný apetýt a od té doby jsme začali chytat ryb mnohem více. Jediná vada na kráse byla velikost ulovených ryb. Jak můžete vidět z obrázku, použití slova rybičky by bylo mnohem vhodnější. Ke konci dne jsem zkusil ještě stříbrné Sparklery, na které jsem také dva potočáky přelstil, ale účinnost oranžových lur se zdála toho dne mnohem lepší.
Čtvrtý den rybolovu jsme jednoznačně vyhodnotili jako zatím nejúspěšnější, alespoň co se týče počtu ulovených ryb. Já jsem byl jen trochu zklamaný, že se nám zatím nepodařilo přelstit žádnou rybu klasickým způsobem na mokrou mušku taženou těsně pod hladinou, což byl způsob, kterým přírodního potočáka chytá většina místních a to velice úspěšně. Každopádně jsme však ještě měli před sebou několik dalších dnů chytání. Ale o tom se dočtete zase až příště.
Dokončení příště.
