Šestý díl reportáže z MS v muškaření 2021 ve Finsku.
Je pátek 13.8. ráno a já mám před sebou svoje první jezerní kolo na jezeru Koverrusjarvi. Vše mám nachystáno a věřím, že se mi podaří nějakého síha chytit. Do lodě si losuji mladého sympatického Švéda, který tyhle ryby dokonale zná. Mají jich tam ale prý několikanásobně víc, než tady ve Finsku.
Začínám kapitánovat. To znamená, že hodinu a půl budu rozhodovat o tom, kam bude náš veslař a rozhodčí v jedné osobě směřovat naši loď. Měl jsem pár informací od Bloncky, že pár ryb se tu včera chytilo přímo kousek od přístavu a pár na prostředku. Proto se budu těchto rad držet. Mám nachystáno to, co nám fungovalo v tréninku. A to jsou tři různě velké černé lurky. Každá z nich má jinou barvu a hmotnost hlavičky. Každá z nich má jinou barvu a hmotnost hlavičky. Protože je toto jezero vcelku mělké, budu chytat s lehkou intermídou. S Erikem jsme už na vodě a v tom klakson ohlásí začátek kola. Házím, tahám. Házím, tahám. A na třetí nához přichází moje první ryba. Ani nedýchám a v klidu a pomalu ji zdolávám. V mém podběráku končí krásná plotice. Je vidět, jak si všichni soupeři a jejich fanoušci na břehu oddychli, že rybu bez měření pouštím. Měří se tu totiž pouze síh a lipan. No nic, jedeme dál, máme před sebou ještě tři hodiny a celé jezero.
Erik chytá s potápivou šňůrou a k tomu tam má ještě tři tungsteny. Strašně blbě se mu s tím hází a pořád visí na dně a trhá návazec za návazcem. Přijde mi, že to nemá úplně v malíku. K tomu asi půl hodiny po začátku kola láme prut. Já chytám skoro každých pět minut nějakou ryby, ale síh to bohužel není. Jen plotice a okouni. Nechápu, proč se taky nepočítají. Teda, vlastně chápu, to by asi celé MS dopadlo trochu jinak a domácí by ztratili jejich promyšlenou výhodu. Rozhlížím se kolem sebe, ale nevidím nikoho tahat žádné ryby. Jezero je ale poměrně velké, takže člověk stejně nemá úplný přehled o všem, co se na něm děje. Zkoušíme tedy několik driftů u břehu, pak na prostředku, pak kolem ostrova, pak jedeme od zátoky kde nikdo nebyl a nakonec končím své kapitánování v travách u břehu, kde se minulý den také nějaká ryba chytila. Kromě asi pěti kil plotic a třech kil okounů jsme o síha nezavadili. Ono se taky dost změnilo počasí oproti tréninku. Je jasno, nebe bez mráčku a hladina je jak zrcadlo. V tréninku to vypadalo o poznání jinak.
Kapitánování převzal Erik. Jak vidno, taky si neví rady a křižujeme tak jezerem bez úspěchu sem a tam. Na poslední půl hodinu Erikovi navrhnu, jestli nevyzkoušíme ten nejvzdálenější břeh od přístavu. Při tréninku jsme totiž chytali ryby hlavně kolem břehu. Trochu se rozfoukal vítr. Loď tedy zastavujeme 100 metrů od břehu a driftujeme směrem k němu. Stále bojuju a nic nevzdávám. Spíš naopak, dávám do toho všechno a modlím se, aby přišel alespoň jeden záběr od síha. Moje „modlitby“ byly vyslyšeny, ale místo mé mušky si síh vybral mušku mého lodního kolegy, Erika. Přeju mu to, taky se celou dobu snaží, zlomil prut, je to jeho první MS, tak ať si to užije. Já doufám, že jsme alespoň v dobrém místě a že třeba ještě nějaký síh přijde. A on přišel, asi za pět minut poté totiž Erik zdolává dalšího. Potom otevírá krabičku a říká, ať dám nakonec tuhle mušku, že prý chytil oba na ni. A podává mi takové zaječí ouško s třímilimetrovým stříbrným tungstenem. Klasická říční muška. No nic, když to na ní bere, dávám jí tam. Máme před sebou posledních 15 minut závodu a já mám stále nulu. Záběr už ale nepřijde a já tak poprvé v životě zažívám hořkost nuly při MS.
Co se dá dělat, dopadlo to jak to dopadlo. Mám prostě nulu. Na jezeře Koverrusjarvi vyhrává opět skvělý Heikki Kurtti, který chytil 3 ryby. Heikki tu trávil několik posledních let tréninkem a bylo vidět, že přesně ví, co dělá a to mu přináší své ovoce. Tedy, síhy! Za tři hodiny tu chytilo třináct skvělých muškařů pouze třináct ryb. Šest rybářů zůstalo bez ryby. I takové je muškaření v zemi tisíců jezer. Teď se jen rychle vzpamatovat z neúspěchu a jede se na řeku. Tentokrát strávím odpolední kolo na řece Kusinkijoki.
